Strach ze smrti

Mladý hoch, student střední školy, přišel s následujícím problémem: chce odjet na několikaměsíční brigádu do zahraničí a má strach, že než se vrátí, tak jeho dědeček zemře. Žádný racionální důvod neměl, dědeček se těšil dobrému zdraví, sportoval, byl relativně mladý a přesto měl hoch tyto myšlenky.

...„Sedím s kamarádem. Bavíme se o té brigádě a mě napadají myšlenky „když děda zemře, bude to tvoje vina“. Mám z toho divné pocity, necítím sevření nebo tak něco na těle, ale ty myšlenky jdou jak z rádia. Probíráme cestu, ubytování a další věci a slova znějí stále silněji „...bude to tvoje vina“. Jdu domů, jsem celý rozhozený. Co teď? Chce se mi jít k dědovi, ale je už pozdě. Tma. Přemýšlím, jestli to můžu risknout. Odjet na pár měsíců pryč. Co když mu bude tak smutno, až z toho umře a bude to moje vina? Brečím. Musím brečet. Někdo mě nutí. Vidím před dědou jako džina. Džina z láhve z pohádky. Ale on není pohádkový, on je skutečný. Je mu divně. Tváří se zle. Je tam už desítky let. U dědy. Když umřel jeho taťka. Bojí se, že bude sám. Je to jeho taťka. Praděda!!! Duch!!! Jak je to možné??? Říká, že se bojí. Bojí se. Byl zlý, proto nešel do světla. Byl nemocný. Předtím bil někoho holí. Své děti i ženu. I mého dědu. Má strach, když to tak říká. Prý tím kompenzoval svou nemoc. Byl na operaci. S hlavou. Pak ho doma ošetřoval doktor. On ale pak umírá. Nechce. Prý si to nezaslouží. Vidím ho jako džina. A to tělo vezou někam. Do budovy. Tělo leží. Někdo na něm pracuje. Jeho to moc nezajímá. Pak ho dávají do rakve. Je naštvaný. Lítá si. Chce být tady, proto nejde do nebe. Neměl jít pryč. Je uražený. Proč zrovna on? On za nic nemůže. To ostatní. Ty za to můžeš. Přivolali to. On je neměl rád. Neví, co má teď dělat. Teď, když to říká, tak se trochu stydí. Asi si to zasloužil. Bude sedět v křesle, kde seděl. Nemůže ale už rozhodovat, nemůže hýbat věcma. Nejsou jeho a nemá už sílu v rukou. Nejde ani zvednout ten blbý papír! Neví, proč to nejde. Nemá tu sílu, co míval. Je jiná bytost, duše. Moc tomu nerozumí, ale vidí sám, že je džin. Chtěl by už někam jít. Je mu teď trapně. Chce se omluvit dědovi, že ho třískal, když byl malý. Chtěl se mu mstít i dále. Tak na mě hartusil. Taky střílel prakem po ptácích. Je mu to líto. Duše pláče. Raději se dědovi omlouvá: synku, promiň, byl jsem hlupák, už vám dám pokoj. Na lepší shledání někdy jindy. Ulevilo se mu“...

Ukazujeme mu místo, kde může najít klid. Je překvapený, ale nabídku přijímá. Říká, že se cítí skvěle.

V tomto případě se ukázalo, že příčinou hochových vtíravých myšlenek byla duše jeho pradědečka, který nezemřel v klidu a klid nenašel ani dvacet let po smrti. Snažil se svalovat vinu za svou smrt na jiné. Hoch si to „přebral“ po svém a přikládal vinu sobě při případné dědečkově smrti. Při asi hodinovém rozhovoru však získal pradědeček jiný pohled na věc, která se mu stala a našel svoje místo. Pravděpodobně má v plánu se zase se svým synem (hochovým dědečkem) setkat, což naznačil slovy: na lepší shledání někdy jindy.

Podstatné je, že nepříjemné obviňující myšlenky se u hocha přestaly vyskytovat, v klidu odjel na zahraniční brigádu. Po návratu zjistil, že se děda těší dobrému zdraví a nyní zase společně sportují.

Zdánlivě stejný strach je u každého jiný a hlavně může mít úplně jinou příčinu. O tom se dočtete příště...

Seznam dalších případů naleznete zde.