Strach ze samoty

Spojené s beznadějí, plačtivostí, tendence k sebevraždě. Regresi předcházelo několikaleté navštěvování psychiatra, užívání zklidňujících léků. Bez pozitivních výsledků.

...„Včera. (začala si procházet nedávnou situaci, kdy má strach) Někomu telefonuju. Držím sluchátko a klepu se. Začínám brečet. Nic nemá smysl. Všechno je špatně. Odkud se berou ty myšlenky? Z hrudi. Všechno je zpustošené, je tam něco černého… Chce mi to ubližovat. Je to škodolibé, má to zlost. Prý jsem ho k sobě přitáhla. Svýma myšlenkama. Přidal se ke mně už v dětství. (vybavila si starší událost) Pohřeb. Mám 4 roky. Jsem tam na tom pohřbu. Umřel tatínek kamaráda. Nechápu moc, co se děje. Jak mohl umřít? Že už ho neuvidím, toho strejdu. Mám strach, jak ho můžu už nevidět. Brečím. Vidím ho ležet v rakvi. Leží, nehýbá se. Má poraněnou tvář. Bývala s ním legrace… Vždycky nás bral autem na benzín. Na pohřbu mi kamarád nadává, že mám jít pryč, že je to jeho táta. Je tam strašně moc lidí. Jsem tam s maminkou, drží mě za ruku. U té rakve stojíme, kde leží strejda. Už se nehýbe. A pak na mě sedá. (to už se jedná o přivtělující se duši strejdy) Jako na motorku. Jel na ní. (prochází událost, kdy strejda přišel o život) Najíždí do zatáčky. Naproti auto. Asi svítí, něco mu svítí do očí. Není tma. Leskne se to přední sklo od slunka. Někdo do něho narazil. Tělo letí. Ticho. Nikde nikdo. Je sám. Pak ho někdo drží. Říkají, že je to tělo mrtvé. Má strach, co dělat? Je zmatený, neví, co se stane. Pak si mě najde. Jsem malá, dlouho u mě vydrží. Volám ho na tom pohřbu, chci si s ním povídat. On mi nechce ubližovat, ale má strach, brečí, je sám“...

Jednalo se o přivtělenou duši, která takto „fungovala“ asi 25 let. K dotyčné paní se přidala při účasti na pohřbu v dětství. Umožnil jí to zoufalý stav, ve kterém tehdy jako malá dívka byla. Pomohli jsme přivtělené duši dostat se do klidu a hledali jsme další příčinu.

...„Jsem malé miminko, skroucené, je mi dobře. Jsem u mamky. Je mi teplo. Pak mě něco někam tlačí. Nechci pryč. Mám strach. Nevím, co se děje, chci zůstat tam. Nedá se to zastavit, nedá se to ovlivnit. Musím pryč, i když nechci. Mám strach, že budu sama. Furt mě to někam rve. Najednou je okolo mě světlo, mám strach. Chtěla bych zpátky. Nesou mě pryč. Dají mě někam, kde jsem sama. Brečím. Tvá to dlouho. Nikdo mě tu nemá rád. Chodí okolo cizí lidi. Pak mě zase nesou. Nevím kam. Mám strach, brečím. Asi spadnu. Pak vidím tu paní... tu znám. To je mamka. Konečně. Už nemusím řvát“...

To byla další příčina strachu. Avšak nejsme u konce.

...„13. století. Dřevěný domek. Svítí slunko. Veselé hlasy, smích. Máma si se mnou povídá, bráchové si hrajou. Je u mě pes. Všude okolo je plno lidí, vládne spokojenost. Stmívá se. Usínám. Venku je slyšet koně a hlasy. Taky křik. Kolem je oheň. Vidím záři. Já se strašně bojím. Pak je ticho. Oheň je okolo. Hoří baráky okolo. Vyjdu z pokoje. Tam jsou všichni mrtví. Jsu hrozně malá. Nemluví se mnou. Chci aby mi odpovídali. Tahám je za nohu, ruku, nic. Vyjdu z domu. Baráky hoří, nikde nikdo. Jenom pes. Očuchává mě. Mám strach. Nechápu, co se stalo. Kde všichni jsou. Brečím. Jdu k lesu. Pes jde se mnou. Jsu strašně unavená. Sedám si, usínám. Něco nade mnou řinčí. Jezdec na koni. Naloží mě a odváží. Bojím se. Máme i psa. Neznám ho. Je cizí. Pak mě doveze do domu a vychovává. Říká mi, kdo vypálil naši vesnici. Byla to pomsta“...

Tady je vidět, že při hledání příčin nestačí spokojit se s jedinou, která se objeví. Restimulovaných (připomenutých) jich může být více a vyhledat a zpracovat je potřeba je všechny, jinak potíže nevymizí.

Seznam dalších případů naleznete zde.