Strach učit se angličtinu

U mladé paní se projevuje od dětství, má úzkost, strach, sevřený hrudník už v situaci, kdy slyší někoho mluvit anglicky. Taky jí začínají brnět ruce od zápěstí a nohy od kotníků. Tato situace je pro klientku dosti problematická, protože angličtinu potřebuje ve svém zaměstnání, často jezdí pracovně do zahraničí a bez její důkladné znalosti ve firmě nemá perspektivu.

Prošla si několik událostí, kdy se snaží naučit anglicky. Kromě výše uvedených pocitů se objevuje i myšlenka: „Mám chuť utéct. Mám strach, že to nezvládnu“. Proto sezení rozdělujeme na dvě části. V první se věnujeme výše uvedenému strachu, ve druhé postulátům.

1.část:

...„Jsem v přístavu. Německo. Je tady plno hospod. Jsem dost mladá – 15 let. Mládě. Pomáhám v jedné hospodě, v kuchyni. Nechovají se ke mně moc hezky. Jen mi dají trochu najíst. Jsem sirotek. Nikoho nemám. Procházím přístavem. Láká mě moře. A lodě. Být s námořníky … Ale bojím se jich. Ale to moře tak voní. Je vyjímečně teplo. Jinak je tu většinou zima. Vidím staršího muže. Mluví na mě anglicky, sedá si ke mně na lavičku. Nerozumím mu. Proto začne německy. To už je lepší. Je divně oblečený. Je to Angličan. Cestuje za obchodem. Musí brzo odplout. Chce, abych jela s ním. Začíná se mi to líbit. Je to narychlo. Souhlasím. Odváží mě do své země, jak říká. Nejdříve bydlíme v přístavu, pak se odstěhujeme. Obchody nejdou. Prodáváme dům. Jsme na venkově. Nikomu nerozumím. Baví se asi o mě, ale já jim nerozumím. Je mi strašně smutno. On nemá čas naučit mě anglicky. Nikdo mě neučí, sama nevím jak. Mám paniku z toho, co kdo říká. Můj muž pak umírá. Je mi to strašně líto. Nemůžu se s nikým domluvit. Nevím, jak ostatním říct, že zemřel. Je to hrůza. Třesu se, je mi strašně úzko, brečím. Mám úplně sevřený hrudník, skoro ani nedýchám. Sama mu kopu hrob u lesa. Táhnu ho tam na chvojí. Je mi úzko. Bojím se ho. Je mrtvý. Konečně je tam hrob. Jsem sama. Nikomu nerozumím“...

V podobných úvahách pak strávila zbytek svého tehdejšího života.

Pak si vybavila starší událost z 15. století: ...„Jsem v buši. Je tady hodně horko. Jsem černoch. Připravujeme se na bojovníky a lovce. Ale u našich břehů se objevují obrovské lodě. Přijíždějí cizinci. Španělé. Bílí. Z nich cítím sílu. Mají lepší zbraně a touhu po moci. Cítím nadřazenost. I Angličané. Jejich zbraně dělají velký hluk. Naši se snaží být přátelští. Uklidním se. Začínáme jim věřit. Jsou bohatí, na sobě mají zlato. Nám nabízejí tretky a chtějí za to naše jídlo. Až získají naši důvěru, tak na nás zaútočí. Nejsme na to připravení. Zaskočilo nás to. Mluví pořád tou hroznou řečí. Utíkáme. Honí nás. Hážou na nás sítě. Chytají nás jako zvířata. Jsem pod sítí. Mám hrozný strach. Pak mě svážou. Svážou mi ruce a nohy. Brní to, jak je to stažené. Něco říkají. Nerozumím jim. Vlečou mě na loď. Snažím se odporovat. Dostávám do hrudníku pažbou pušky. Nemůžu popadnout dech. Křičí na nás anglicky a bijou nás. Bičujou. Pak jedeme několik dní na lodi. Je horko. Nedávají nám jíst, jen trochu vody. A pořád ty svázané ruce. Brní mi. Už je skoro necítím. A nohy taky. Pak nás vysadí u břehu a vlečou k blízkým polím. Tam strávím zbytek života. Pořád na nás řvou dozorci“...

Obě události souvisely s původním strachem. Zároveň se v první objevila i úzkost a sevřený hrudník při ztrátě manžela a k tomu se přidalo brnění rukou a nohou a opět bolesti na hrudníku v případě druhém. Obě situace byly nepříjemným setkáním s anglicky mluvícími lidmi.

2. část:

Ale byla tady ještě další věc A tou byly zmiňované postuláty. „Mám chuť utéct. Mám strach, že to nezvládnu“. Těm jsme věnovaly další sezení. Ukázalo se, že pocházejí z doby narození. Proto jsme zpracovaly ještě celé porodní trauma, aby se postuláty dále nemusela řídit.

Po těchto dvou sezeních strach učit se angličtinu úplně zmizel, nyní se paní plně věnuje svojí profesi bez jazykových bariér.

Seznam dalších případů naleznete zde.