Strach: nezvládnu to

Myšlenka „nezvládnu to“, spojená s pocením, bolestí v krku, cukáním v celém těle.

Asi třicetiletá paní, která těmito stavy trpí od doby, kterou si pamatuje, od raného dětství. Obtěžují ji více a více, chce se jich zbavit.

Začaly jsme její cestou na regresní sezení, kdy si všechny zmiňované pocity velmi silně uvědomovala. Už při této situaci se objevila i velká nervozita, neustálé „žmoulání“ rukou, třes a silná bolest krku.
A pak to začalo být zajímavé.

...„Mám dva roky. Pořád se mnou chodí k doktorce. Bolívá mě často krk. Doktorka říká, že mandle musí pryč. Sice nejsou moc zvětšené, ale něco se s tím dělat musí. Nevím, co to je. Pak jdeme do velikého domu. Je tam cítit nějaký zápach. Jako dezinfekce. Jdu sama, nenesou mě, držím se za ruku maminky. Pak moc musím otvírat pusu. A potom mě dávají za mřížky do postýlky. Cizí. Brečím, maminka tam není. Nic nejím. Mám hlad a chci čaj. Nic nemám. Strašně se bojím. Jedna paní říká, že se nemám bát, že jsem velká. Pak sedím v křesle. Dávají mi misku pod krk. Třesu se. Cukám se. Hrozně se potím. Ukazuje mi ten pán nějaký koláček, co jsem měla v krku a dává ho do misky. Hrozně mám divně v krku. Jsem odstrčená. Pak jsem zase v postýlce. Když brečím, tak to víc bolí. Čekám, jestli tam umřu. Někdo to říkal na chodbě, že ta asi umře. Ale která nevím. Je mi smutně. Mám tam jenom já síťovanou postýlku, jiné jsou kovové. Ostatní děti se mi smějou, že mám dudlík. Jsem malá, nemůžu s tím nic dělat. Jdou pro mě. Mami. Brečím radostněji. Jen aby to zase neudělali“...

Událost s trháním mandlí v nemocnici byla jedna příčina jejích nepříjemných pocitů, ale ne jediná. Šly jsme tedy dále.

...„Jsem na houpačce. Jsem zase malá, ale jiná. Kluk. Je to v minulém století. Je to provaz a na něm deska, vytahovací. Tak se tam houpeme. Je nás hodně. Já jsem nejmenší. Jsem rád, že můžu kamarádit se staršími. Proč mě tak moc houpete? Nechejte toho! Držím se už fakt křečovitě. Deska pode mnou vypadla. Sedím na provaze. Pak letím. Jedna ruka se omotává do provazu. A krk! Au, ... Hrozně to dře a stahuje. Všichni jsou pryč. Utekli. Víc se to stahuje, jak mě to táhne dolů. Mám strach. Nezvládnu to! Nemůžu dýchat, potím se, cukám tělem. Strašně mě bolí krk. Už to nevydržím, nezvládnu to. Jsem malátný, dusím se. Visím tam jak oběšenec. Já jsem se na té šňůře fakt oběsil. A všichni utekli. Je to legrační, že se tak pozoruju. Pak na nic nečekám. Letím pryč. Tam je líp“...

Až po důkladném zpracování obou těchto událostí nepříjemné pocity i myšlenky zmizely.

Pozn. Kdyby v tomto životě rodiče řešili situaci jinak, než operativním zákrokem, nemusela by paní prožívat roky v nepříjemnostech. Představuji si, že by se celá záležitost z minulého života zpracovala, třeba pomocí regresní terapie už v době, kdy se potíže objevily (v dětství) a chirurgický zákrok by možná nebyl potřebný. Třicet let už by měla pokoj.

Seznam dalších případů naleznete zde.