 |
 |
|
Odmítání chodit na stolici Asi šestiletého chlapce přivedla maminka. Odmítal chodit na stolici, přemáhal se, snažil se co nejdéle vydržet, což vedlo k bolestem břicha. V poslední době odmítá jíst něco jiného, než oblíbené jídlo, aby nemusel na záchod. ..."Já se mám dobře. Kakat nebudu, protože to je škaredé, smrdí to a je to fuj. Jídlo je dobré, mám rád bonbóny, křupky a řízek."... Po chvilkovém rozhovoru ale přiznal, co mu skutečně vadí. Je to strach, že si zašpiní ruce, chce, aby mu někdo utíral zadeček. On prý to neumí... ..."Je to dávno. Jsem hrabě. Nedělám nic. Všichni se o mně starají. Líbí se mi to tak. Umím spát. Ani mi nevadí, že si o mně ostatní myslí, že jsem budižkničemu. Nikdy jsem nesměl nic dělat. Ničeho se dotknout, abych si nezašpinil ruce. Ani hrát si s ostatními. Chce se mi brečet. Můj tatínek umí jezdit na koni a střílet. Taky bych to chtěl umět. Maminka mi to nedovolí. Ona mi ve všem brání." Všiml si, že jeho tehdejší maminka je i jeho současná maminka. I když ona už pochopila, že to, co dělala, mu bylo více ke škodě než k užitku, její přítomnost mu připomínala onu neslavnou existenci a on se choval tak, jak se to tam! od něj vyžadovalo. Po regresi se věci uvedly do normálu, začal o sebe pečovat po hygienické stránce, už mu nevadí jíst, protože se nebojí toho, co bude následovat. Další příklady... |
 |
||
|